Monogamie
Proč jste partnerovi (ne)zůstali věrní?
„A
žili šťastně až do smrti.“ Věta, kterou končí všechny pohádky.
Jak vznikla představa, že bychom si měli najít jednoho partnera,
se kterým se budeme moct starat o psa až do konce života?
Moderní popkultura často staví monogamii na piedestal jako znak pravé lásky. Věda má ale k tomuto tématu o něco komplikovanější vztah. V přírodě je totiž celoživotní párování spíše raritou. Dokonce i člověk se zdá být biologicky naprogramován na trochu jiný druh vztahové dynamiky. Je tedy monogamie přirozenou součástí lidského chování, nebo jen kulturním konstruktem?
Z evolučního hlediska je člověk paradoxem. Zatímco muži jsou biologicky nastaveni k větší promiskuitě, protože jejich reprodukční potenciál je v podstatě neomezený, ženy mají tendenci vybírat pečlivěji. Hledají partnera, který jim a jejich potomkům zajistí ochranu, zdroje a stabilitu (Trivers, 1972). Jinými slovy, ženy upřednostňují kvalitu před kvantitou. Naopak muži se přirozeně snaží co nejvíce maximalizovat počet svých reprodukčních příležitostí (Buss & Schmitt, 2019).
Tento základní rozdíl v reprodukční strategii vysvětluje, proč jsou muži častěji přitahováni příležitostným sexem, zatímco ženy investují více do vztahů. Jinými slovy, kdyby byl Shakespear realista, Romeo by možná během čekání na Julii vyznával lásku i jiným slečnám.
I přes to máme na rozdíl od většiny savců tendenci vytvářet dlouhodobé páry. Ale proč? Evoluční psychologové, jako například David Buss, tvrdí, že důvodem je výchova dětí. Lidská mláďata jsou extrémně závislá na péči a jejich přežití často vyžaduje úsilí obou rodičů (Buss & Schmitt, 2019). Dalším, jednodušším vysvětlením jsou hormony – oxytocin a vasopresin. Oxytocin, známý jako „hormon lásky“, podporuje blízkost a důvěru mezi partnery. Vasopresin, je na druhé straně spojován s věrností a ochranou partnera (Young & Wang, 2004). Tyto hormony nás „lepí“ k našim partnerům, ale jejich účinek má bohužel omezenou trvanlivost. To vysvětluje, proč lidé inklinují spíše k tzv. sukcesivní monogamii – dlouhodobým, ale postupně se střídajícím vztahům (Fisher, 2022).
V moderním světě hraje klíčovou roli také sociální prostředí. Jak zdůrazňují Ryan a Jethá (2010), naše současné vnímání monogamie jako ideálu může být do jisté míry uměle vytvořeno kulturním očekáváním, které nemusí vždy odpovídat našim biologickým potřebám. Monogamie také není univerzálním standardem. Většina kultur na světě sice nějakou formu monogamie praktikuje, ale polygamie byla a stále je běžnou součástí některých společností (Henrich et al., 2012). To ukazuje, že monogamie není biologickou nutností, ale spíše kulturně podmíněnou normou, která se vyvinula, aby usnadnila stabilitu rodin a výchovu dětí.
Můžeme tedy monogamii považovat za jedinou správnou formu vztahu? Jednoduchá odpověď na tuto otázku by zněla ne. Na druhou stranu, i přes všechny biologické rozdíly a kulturní tlaky je jasné, že mezi základní lidské potřeby patří i sounáležitost, blízkost a tvorba intimních vztahů. Studie ukazují, že lidé, kteří cítí vysokou míru emocionálního naplnění a blízkosti, jsou šťastnější a žijí déle (Young & Wang, 2004). A tak, i když se monogamie může zdát jako staromódní koncept, možná je to právě láska – ta lidská, ne vždy dokonalá – která dělá člověka výjimečným. Je jenom na nás, jak ji budeme chápat. Možná to záleží na výchově od našich rodičů, možná na hodnotovém nastavení každého z nás, ale možná i na tom, jaký film jsme v poslední době viděli.
A jak to máte vy? Budete se dnes večer dívat na Zápisník jedné lásky, nebo na Sex ve městě?
Buss, D. M., & Schmitt, D. P. (2019). Mate preferences and their
impact on evolutionary psychology. Annual Review of Psychology.
Fisher, H. E. (2022). Anatomy of Love: A Natural History of Mating,
Marriage, and Why We Stray. W. W. Norton & Company.
Henrich, J., Heine, S. J., & Norenzayan, A. (2012). The weirdest
people in the world? Behavioral and Brain Sciences.
Trivers, R. L. (1972). Parental investment and sexual selection. Biological
Science.
Young, L. J., & Wang, Z. (2004). The neurobiology of pair bonding.
Nature Neuroscience.
Ryan, C., & Jethá, C. (2010). Sex at Dawn: How We Mate, Why We
Stray, and What It Means for Modern Relationships. Harper Perennial.